EDDIE VAN HALEN: KYTAROVÝ GÉNIUS, KTERÝ PŘEPSAL PRAVIDLA ROCKOVÉ HUDBY

Eddie Van Halen: Život a odkaz legendárního kytaristy Van Halen. 

Šest let od smrti Eddieho Van Halena si hudební svět připomíná jednoho z nejvýznamnějších kytaristů všech dob. Muže, který posunul hranice hry na elektrickou kytaru, inspiroval celé generace muzikantů a společně se svou kapelou Van Halen zásadně ovlivnil podobu hard rocku. Jeho život byl plný hudebních triumfů, ale také osobních problémů a bouřlivých vztahů.

Když 6. října 2020 Eddie Van Halen ve věku 65 let zemřel, rockový svět přišel o mimořádnou osobnost. Nebyl pouze virtuózním kytaristou, ale také skladatelem, inovátorem a hudebníkem, který odmítal přijímat zavedená pravidla.

Jeho přístup k hudbě vystihovala jednoduchá myšlenka: "Neexistují žádná pravidla. Máte dvanáct tónů, tak si s nimi dělejte, co chcete."

Právě tato filozofie stála za jeho nezaměnitelným stylem, který koncem sedmdesátých let způsobil skutečnou revoluci.

Z Nizozemska do Ameriky za hudebním snem

Edward Lodewijk Van Halen se narodil 26. ledna 1955 v nizozemském Nijmegenu. Hudba byla součástí jeho života prakticky od narození. Otec Jan byl profesionálním hudebníkem, který hrál na klarinet a saxofon, a oba syny, Eddieho a jeho staršího bratra Alexe, vedl k hudbě.

V roce 1962 se rodina přestěhovala do Spojených států a usadila se v kalifornské Pasadeně. Začátky nebyly jednoduché. Rodina žila ve skromných podmínkách, rodiče tvrdě pracovali a bratři se museli vyrovnávat s jazykovou bariérou.

Hudba se pro ně stala únikem z každodenních starostí. Oba začínali u klavíru, později Eddie přesedlal na bicí a Alex na kytaru. Nakonec si však nástroje vyměnili, což se ukázalo jako jedno z nejšťastnějších rozhodnutí v historii rocku.

Eddie se do hry na kytaru ponořil s neobyčejnou intenzitou. Zatímco jeho bratr vyrážel večer za zábavou, Eddie dokázal celé hodiny sedět doma a cvičit. Když se Alex nad ránem vracel, často ho nacházel přesně tam, kde ho před několika hodinami opustil – s kytarou v ruce.

Zrod Van Halen a první velký průlom

Na začátku sedmdesátých let založili bratři skupinu Genesis, později přejmenovanou na Mammoth. Po příchodu zpěváka Davida Lee Rotha a baskytaristy Michaela Anthonyho se začala formovat sestava, která měla zanedlouho dobýt svět.

Kapela přijala název Van Halen a postupně si získala pověst jedné z nejlepších koncertních atrakcí v Los Angeles. Její vystoupení byla plná energie, divoké zábavy a především neuvěřitelných kytarových výkonů.

Eddieho talent neušel pozornosti ani zkušeným muzikantům. Gene Simmons z KISS pomohl skupině natočit první demo, přestože tehdejší management KISS nakonec o spolupráci neprojevil zájem.

Zásadní obrat přišel v roce 1977, kdy si kapely všiml producent Ted Templeman. Ten byl Eddieho hrou natolik ohromen, že pomohl Van Halen získat smlouvu s Warner Bros.

V únoru 1978 vyšlo debutové album Van Halen a rocková hudba už nikdy nebyla stejná.

Eruption: Necelé dvě minuty, které změnily hru na kytaru

Jedním z nejzásadnějších okamžiků Eddieho kariéry se stala instrumentální skladba Eruption. Původně přitom vůbec neměla být součástí debutového alba.

Producent Ted Templeman ji náhodou zaslechl během přestávky ve studiu, kdy si Eddie pouze rozehrával prsty. Okamžitě pochopil, že slyší něco výjimečného, a rozhodl se krátkou instrumentálku nahrát.

Výsledkem bylo přibližně 102 sekund kytarové exhibice, která šokovala posluchače i profesionální hudebníky.

Eddie v ní naplno předvedl techniku obouručního tappingu, při níž hráč vytváří tóny poklepáváním prstů obou rukou přímo na hmatník. Přestože tuto techniku nevynalezl, dokázal ji rozvinout a zpopularizovat způsobem, který neměl obdoby.

Inspiraci podle svých slov získal mimo jiné při sledování Jimmyho Page z Led Zeppelin.

Skladba Eruption se stala symbolem nové éry elektrické kytary. Tisíce mladých hudebníků se pokoušely Eddieho napodobit, ale málokomu se podařilo přiblížit jeho technické dokonalosti, lehkosti a přirozenému hudebnímu citu.

Když Van Halen zastínili Black Sabbath

O mimořádnosti mladé kapely svědčí také příběh ze společného turné s Black Sabbath v roce 1978.

Van Halen tehdy vystupovali jako předkapela britských legend. Jenže jejich koncerty byly natolik strhující, že často přitahovaly větší pozornost než vystoupení samotných hlavních hvězd.

Ozzy Osbourne později vzpomínal, jak s ostatními členy Black Sabbath sledoval Eddieho kytarové sólo a po jeho skončení zůstali téměř beze slov.

Podobně reagoval Tony Iommi, kterého překvapila nejen Eddieho technika, ale také energie celé skupiny.

Když turné dorazilo do Londýna, Iommi přivedl na koncert svého přítele Briana Maye z Queen. I ten byl Eddieho výkonem ohromen. Pro mnohé muzikanty bylo tehdy jasné, že sledují zrod nové kytarové legendy.

Osmdesátá léta: Van Halen na vrcholu

Po úspěšném debutu následovala série alb, která upevnila postavení Van Halen mezi největšími rockovými kapelami světa. Desky Van Halen II (1979), Women and Children First (1980), Fair Warning (1981) a Diver Down (1982) ukázaly, že skupina není pouze senzací jedné sezóny.

Eddie neustále experimentoval se zvukem, technikou hry i konstrukcí svých nástrojů. Jeho legendární kytara Frankenstrat, kterou si sestavil podle vlastních představ, se stala jedním z nejznámějších nástrojů rockové historie.

Vrchol komerčního úspěchu přišel v roce 1984 se stejnojmenným albem. Singl Jump, v němž Eddie překvapil výrazným využitím syntezátoru, se dostal na první místo americké hitparády.

Ve stejné době se Eddie výrazně zapsal také do historie popové hudby. Jeho kytarové sólo ve skladbě Beat It Michaela Jacksona patří k nejslavnějším hostováním rockového muzikanta na popové nahrávce.

Rozchod s Davidem Lee Rothem a nová éra

Přestože Van Halen slavili obrovské úspěchy, vztahy uvnitř skupiny se postupně zhoršovaly. Především mezi Eddiem a zpěvákem Davidem Lee Rothem narůstalo napětí.

V roce 1985 Roth kapelu opustil. Oba hudebníci si následně prostřednictvím médií vyměňovali ostré výroky a jejich spolupráce se zdála být definitivně minulostí.

Van Halen však pokračovali dál. Novým zpěvákem se stal Sammy Hagar a album 5150 z roku 1986 vystoupalo na první místo amerického žebříčku Billboard.

Následovala další úspěšná alba OU812, For Unlawful Carnal Knowledge a Balance. Kapela postupně rozšiřovala svůj hudební záběr, ale Eddieho kytara zůstávala jejím poznávacím znamením.

Ani tato sestava však nevydržela navždy. Po Hagarově odchodu se za mikrofon postavil Gary Cherone ze skupiny Extreme. Album Van Halen III z roku 1998 ovšem očekávaný úspěch nepřineslo.

Pozdější léta přinesla další personální změny, návraty bývalých zpěváků i dlouhé přestávky. Eddieho vztah k hudbě však zůstával nezměněný.

Kytarista, kterého obdivovali i největší mistři

Eddie Van Halen zásadně ovlivnil nejen hard rock, ale také heavy metal a další kytarově orientované žánry.

Dimebag Darrell z Pantery jej považoval za osobnost, jakou byl pro předchozí generaci Jimi Hendrix. Zakk Wylde zase Eddieho příchod na scénu přirovnával k začátku nové éry kytarové hudby.

Jeho vliv přiznávali také Slash z Guns N' Roses, George Lynch z Dokken a řada dalších hudebníků.

Eddieho výjimečnost přitom nespočívala pouze v rychlosti nebo technické náročnosti jeho sól. Dokázal spojit virtuozitu s melodičností, rytmickou přesností a charakteristickým zvukem. Jeho hra působila přirozeně, jako by i ty nejobtížnější pasáže vznikaly naprosto spontánně.

Právě tato kombinace z něj udělala jednoho z nejnapodobovanějších kytaristů všech dob.

Poslední roky a odchod legendy

Vedle mimořádných hudebních úspěchů provázely Eddieho život také problémy s alkoholem a dlouhodobé zdravotní komplikace.

V posledních letech bojoval s rakovinou, které 6. října 2020 podlehl.

Zpráva o jeho smrti zasáhla celý hudební svět. Vzpomínali na něj bývalí spoluhráči, přátelé i muzikanti, kteří díky němu kdysi poprvé vzali do rukou kytaru.

Tony Iommi tehdy vyjádřil hluboký smutek nad ztrátou dlouholetého přítele. Robb Flynn z Machine Head označil Eddieho za nejlepšího kytaristu všech dob a připomněl, jak zásadní význam měl pro celé generace hudebníků.

Hudební odkaz, který nezmizí

Šest let po smrti Eddieho Van Halena zůstává jeho vliv na rockovou hudbu nezpochybnitelný. Jeho skladby, charakteristický zvuk i průkopnické techniky jsou stále inspirací pro nové generace kytaristů.

Především však po sobě zanechal něco, co nelze jednoduše naučit ani napodobit – vlastní hudební osobnost.

Eddie nikdy nevnímal kytaru jako nástroj, který by měl podléhat pevně stanoveným pravidlům. Byla pro něj prostředkem svobodného vyjádření, experimentování a neustálého objevování nových možností.

A právě v tom spočívá jeho největší odkaz. Nešlo jen o to, jak rychle dokázal hrát, ale především o odvahu dělat věci jinak.