SLAYER PROTI SLAYER: BIZARNÍ METALOVÁ BITVA, KDY PROTI SOBĚ STANULY DVĚ KAPELY STEJNÉHO JMÉNA

V roce 1984 se v San Antoniu odehrál jeden z nejkurióznějších koncertů metalové historie. Proti sobě na jednom pódiu stanuli Slayer z Los Angeles a Slayer z Texasu. Nebyla to však válka o jméno, jak se později tradovalo. Skutečný příběh večera "Slayer vs. Slayer" je ještě zajímavější.

Dvě kapely. Jedno jméno. Jeden večer, který vstoupil do metalových dějin. Dávno předtím, než se Slayer stali jednou z nejvlivnějších thrashmetalových skupin všech dob, se v Texasu odehrála kuriózní událost. Na jednom pódiu se totiž během jediného večera představili Slayer – a jako jejich speciální hosté Slayer.

Psal se 30. listopad 1984 a tehdy ještě rychle stoupající kalifornští Slayer přijeli poprvé koncertovat do San Antonia v Texasu. V tamním sále Villa Fontana je však čekala situace, která dnes zní skoro neuvěřitelně.

V San Antoniu totiž už několik let existovala jiná metalová skupina stejného jména.

A tak vznikl koncert, který později získal téměř mytickou pověst: Slayer vs. Slayer.

Slayer existovali v Texasu dříve

Texaskou verzi Slayer založil v roce 1981 dospívající baskytarista Don Van Stavern společně s tehdy patnáctiletým bubeníkem Davem McClainem. Název vznikl zkrácením původního Dragonslayer – paradoxně podobně jako v úplných začátcích u jejich později mnohem slavnějších jmenovců.

Kapela hrála na zahradních večírcích, školách a na nejrůznějších neobvyklých místech a postupně si vybudovala v San Antoniu velmi slušnou pozici.

V roce 1983 sestavu tvořili Van Stavern, McClain, kytaristé Bob Catlin a Art Villareal a zpěvák Steve Cooper. Právě Cooper byl známý mimořádně vysokým hlasem a jeho spoluhráči ho přirovnávali k Robu Halfordovi.

Texas měl tehdy mimořádně živou metalovou scénu. V Houstonu působili Helstar, v Austinu Watchtower a Slayer ze San Antonia patřili mezi místní zavedená jména.

Dokonce vydali svou muziku dříve než jejich kalifornští jmenovci. V roce 1983 jim u Rainforest Records vyšlo šestiskladbové EP Prepare To Die, které nabízelo syrový a energický power metal typický pro první polovinu osmdesátých let.

Pak se dozvěděli, že zhruba dva tisíce kilometrů daleko existuje další Slayer.

"My jsme byli první"

Zpočátku to texaská kapela příliš neřešila. Jedni mohli být LA Slayer a druzí SA Slayer, tedy Slayer ze San Antonia.

Jenže situace se začala komplikovat ve chvíli, kdy se obě skupiny začaly prosazovat a vydávat vlastní nahrávky.

Mezi kapelami dokonce proběhla komunikace ohledně společného názvu. Texasané argumentovali tím, že jej používají déle, zatímco kalifornská sestava upozorňovala na své nahrávací aktivity.

Kolem celé záležitosti později vznikla legenda, podle níž měl label Metal Blade texaským Slayer poslat právní výzvu, aby jméno přestali používat. Podle Dona Van Staverna se však nic takového nestalo a stejnou verzi později potvrdil i zakladatel Metal Blade Brian Slagel.

Rozhodující nakonec nebyli právníci, ale hudební průmysl.

Kalifornští Slayer měli za zády Metal Blade a mnohem lepší distribuci. Jejich debut Show No Mercy z roku 1983 začal získávat pozornost metalového undergroundu a texaská kapela postupně zůstávala ve stínu svých jmenovců.

Slayer se na čas rozešli. Pak přišla nabídka, která nešla odmítnout

S.A. Slayer přesto pokračovali a začátkem roku 1984 natočili album Go For The Throat. Mezitím se však Van Stavern, McClain a Cooper začali scházet s kytaristou Markem Realem z Riot a hovořilo se o jejich zapojení do nového projektu Narita.

Slayer ze San Antonia proto svou činnost prakticky pozastavili a nahrané album zůstalo ležet v archivu.

Potom přišel místní promotér s nápadem.

Do San Antonia měl přijet Slayer z Los Angeles. Co kdyby se místní Slayer dali pro jediný večer znovu dohromady a zahráli s nimi?

Slayer se speciálními hosty Slayer.

Nápad byl tak absurdní, že se všem zalíbil.

"1000 mph or death!"

Koncert dostal ještě větší náboj díky plakátu vytvořenému ve stylu boxerského zápasu. Proti sobě na něm stáli Slayer – Los Angeles, California a Slayer – San Antonio, Texas.

Vše doplňovalo heslo "1000 mph or death!"

V té době už Texasané dobře věděli, s kým mají tu čest. Zatímco Show No Mercy je podle jejich pozdějších vzpomínek nijak zvlášť neohromilo, EP Haunting The Chapel z roku 1984 už ano.

Bylo jasné, že kalifornští Slayer začínají vytvářet něco mimořádného.

Den před koncertem se obě skupiny potkaly v Austinu. Žádná velká válka se nekonala. Spíše šlo o trochu zvláštní setkání dvou kapel, které náhodou používaly stejné jméno.

Slayer přijeli v Trans Amu, aparaturu vezli na přívěsu

Dnešní představa Slayer jako metalové instituce s obrovskou produkcí je od reality roku 1984 hodně vzdálená.

Kalifornská čtveřice tehdy přijela do San Antonia v Pontiacu Trans Am bubeníka Davea Lombarda, za kterým táhla přívěs s aparaturou.

Texasané na tom nebyli o mnoho lépe – přijeli cadillacem McClainovy matky s připojeným vozíkem.

Obě kapely si dokonce navzájem pomáhaly s aparaturou a sdílely zákulisí. Don Van Stavern později vzpomínal, že Tom Araya, Jeff Hanneman a Dave Lombardo byli přátelští. Jen Kerry King byl spíše zamlklý.

Žádná nenávistná bitva o jméno se tedy nekonala.

Na pódiu to ale byla jiná záležitost.

Vyprodáno

Villa Fontana byla nacpaná k prasknutí. Část publika samozřejmě přitahovala bizarní kombinace dvou Slayer na jednom plakátu, oba soubory ale zároveň měly co nabídnout.

Kalifornská kapela už získávala pověst jednoho z nejdivočejších jmen amerického undergroundu. S.A. Slayer zase měli obrovskou výhodu domácího prostředí.

Před nimi vystoupily ještě místní kapely Syrus a Militia.

Když přišli na řadu texaští Slayer, rozhodli se předvést nejtvrdší koncert, jakého byli schopni. Publikum reagovalo šíleně – stage diving, řev, natřískaný sál a fanoušci namačkaní i na balkonech.

Potom přišli Slayer z Los Angeles.

A publikum dostalo úplně jinou podobu metalu.

Zatímco domácí kapela vycházela především z power metalu, Tom Araya, Kerry King, Jeff Hanneman a Dave Lombardo už mířili k extrémnějšímu thrashmetalovému zvuku, který měl během několika následujících let změnit metalovou scénu.

Žádná skutečná bitva o jméno nebyla

Historie později koncert přetvořila v legendární souboj o právo používat jméno Slayer.

Podle členů texaské kapely je to ale mýtus.

Žádná dohoda typu "vítěz si nechá jméno" neexistovala. Žádná bitva se nekonala a žádný právní spor večer nerozhodoval.

S.A. Slayer už v té době stejně směřovali ke konci.

Po památném koncertu odehráli ještě jedno vystoupení a rozešli se. Van Stavern později pokračoval s Markem Realem v Riot, kde působil v několika obdobích. Dave McClain se později proslavil především dlouholetým působením v Machine Head a hrál také se Sacred Reich. Kytarista Ron Jarzombek zamířil do Watchtower.

Zpěvák Steve Cooper zemřel v roce 2006 ve věku pouhých 47 let.

Ztracené album nakonec vyšlo

Album Go For The Throat, které texaská kapela natočila už v roce 1984, se nakonec dostalo na světlo světa až o čtyři roky později.

Tentokrát už bylo vydáno pod názvem S.A. Slayer, aby nedocházelo k záměně se skupinou, která mezitím díky deskám Hell Awaits, Reign In Blood a South Of Heaven definitivně obsadila metalový trůn.

Go For The Throat si přesto postupně vybudovalo kultovní pověst mezi znalci amerického undergroundového metalu.

Tom Araya na legendární večer nezapomněl

Celý příběh dostal krásnou tečku o více než tři desetiletí později.

Když Slayer 15. srpna 2018 přijeli během svého rozlučkového turné znovu do San Antonia, Tom Araya nastoupil na pódium v tričku s reprodukcí původního plakátu Slayer vs. Slayer z roku 1984.

Byla to nenápadná pocta skupině, která kdysi používala stejné jméno a která se na jediný večer stala součástí historie jedné z největších metalových kapel všech dob.

A také připomínka doby, kdy Slayer ještě nebyli legendami.

Byli čtyřmi mladými muzikanty, kteří přijeli do Texasu v Trans Amu s aparaturou na přívěsu – a zjistili, že Slayer už na ně čekají.