TAJEMSTVÍ „HIGHWAY TO HELL“: BON SCOTT NEPOTŘEBOVAL SLOŽITOU MELODII, ABY VYTVOŘIL NESMRTELNÝ REFRÉN.

Slavný hit AC/DC ukazuje, že největší rockové hymny často stojí na geniální jednoduchosti. 

"Highway to Hell" patří k největším rockovým hymnám všech dob. Na první poslech působí až neuvěřitelně jednoduše – několik akordů, nezaměnitelný riff a refrén, který dokáže zpívat celý stadion. Při bližším pohledu ale vyjde najevo zajímavý detail: Bon Scott se v hlavní části refrénu pohybuje jen v minimálním melodickém rozsahu a většinu slavné fráze staví kolem stejné výšky tónu." A právě to je jeden z důvodů, proč skladba funguje tak dokonale.

Když AC/DC v roce 1979 vydali album Highway to Hell, definitivně se otevřely dveře k jejich celosvětovému úspěchu. Titulní skladba se stala jednou z poznávacích značek australské kapely a po desítkách let stále zní stejně účinně. Oficiální stránky AC/DC ji dodnes uvádějí jako titulní skladbu alba z roku 1979.

Za její obrovským účinkem přitom nestojí komplikovaná hudební konstrukce. Právě naopak.

Tři akordy a téměř jediný tón

Hudební rozbor publikovaný serverem Ultimate Guitar upozorňuje na zdánlivě nenápadnou zvláštnost. Základ skladby Highway to Hell stojí převážně na pouhých třech akordech a Bon Scott v hlavní části refrénu drží melodii téměř v jednom tónu.

Když zazní slavné:

"I'm on the highway to hell…"

Scottův hlas nepředvádí žádné složité melodické skoky ani pěveckou akrobacii. Vokál zůstává až překvapivě statický, zatímco kolem něj pracují kytary, rytmus a harmonie.

Na papíře by něco podobného mohlo působit primitivně. Ve skutečnosti jde o mimořádně účinný skladatelský trik.

Bon Scott totiž nemusí melodii "honit" nahoru a dolů. Místo toho může frázi doslova vyštěknout do rytmu a dát jí svou typickou drzost, důraz a charakter. Refrén se díky tomu okamžitě zarývá do paměti.

Melodii vytváří kapela kolem něj

Jedním z tajemství AC/DC vždy bylo, že jednotlivé nástroje nemusely hrát komplikovaně, aby celek působil mohutně.

U Highway to Hell se melodický pohyb odehrává především v harmonii a kytarách, zatímco Scottův hlas funguje téměř jako další rytmický nástroj. Právě kontrast mezi relativně nehybnou vokální linkou a pohybujícími se akordy vytváří napětí, které posluchač vnímá, aniž by si nutně uvědomoval proč.

Je to typická ukázka filozofie AC/DC: nehrát víc not, než je skutečně potřeba.

A právě v tom bývá často rozdíl mezi jednoduchou skladbou a skladbou, která zní jednoduše, ale je dokonale vystavěná.

Druhá kytara dokonce dlouho mlčí

Rozbor Ultimate Guitar upozorňuje ještě na jeden zajímavý detail. Druhá kytara se v úvodu skladby drží stranou a do aranže vstupuje až později. AC/DC tedy nevyužívají všechno od první sekundy, ale postupně zvyšují dynamiku skladby.

To je přístup, který byl pro bratry Malcolma a Anguse Youngovy charakteristický.

Místo neustálého vrstvení kytar ponechávali v hudbě prostor. Když pak přijde refrén nebo další kytarová vrstva, posluchač skutečně cítí změnu.

Malcolm Young byl v tomto směru jedním z mistrů rockového doprovodu – jeho partie často vypadaly jednoduše, ale právě přesnost, pauzy a umění nechat riff "dýchat" dávaly AC/DC jejich nezaměnitelný groove.

Bon Scott nemusel dokazovat, kolik tónů dokáže zazpívat

Stejná filozofie platí pro Bon Scottův zpěv.

Scott nikdy nepotřeboval být zpěvákem, který posluchače ohromuje množstvím tónů nebo dlouhými vokálními exhibicemi. Jeho největší zbraní byly frázování, rytmus, barva hlasu, drzost a schopnost předat text tak, aby působil jako něco mezi zpěvem, vyprávěním a pouliční provokací.

V refrénu Highway to Hell se všechny tyto vlastnosti setkávají.

Kdyby byla vokální melodie komplikovanější, mohla by paradoxně oslabit samotnou frázi. Tím, že Scott zůstává téměř v jednom tónu, se posluchač soustředí především na slova a rytmus:

High-way-to-hell.

Čtyři slabiky se mění v heslo.

A heslo může zakřičet několik desítek tisíc lidí současně.

Mutt Lange pomohl AC/DC jejich jednoduchost vybrousit

Album Highway to Hell představovalo pro kapelu také významný produkční posun. Šlo o první album AC/DC produkované Robertem Johnem "Muttem" Langem, který později spolupracoval také na Back in Black a For Those About to Rock We Salute You.

Lange kapelu nepřetvořil v něco jiného. Spíše pomohl zvýraznit to, co už AC/DC uměli.

Zvuk byl čistší, jednotlivé nástroje získaly jasnější místo a větší důležitost dostala přesnost vokálů a doprovodných hlasů. Výsledkem nebylo změkčení kapely, ale sevřenější a účinnější verze jejího vlastního stylu.

Highway to Hell se tak stalo bodem, kdy se syrovost předchozích AC/DC spojila s produkcí schopnou oslovit mnohem širší publikum.

Poslední album s Bonem Scottem

Deska má zároveň v historii skupiny zvláštní postavení. Byla posledním studiovým albem AC/DC s Bonem Scottem, který 19. února 1980 zemřel.

To tehdy samozřejmě nikdo při nahrávání netušil.

O to silněji dnes působí skutečnost, že právě na tomto albu dostal Scottův hlas jednu z nejdokonalejších podob. Nemusel nic přehánět. Stačilo několik slov, několik tónů a jeho nezaměnitelný způsob podání.

Následující Back in Black s Brianem Johnsonem udělalo z AC/DC jednu z největších rockových kapel planety, ale Highway to Hell už předtím ukázalo recept, na kterém jejich hudba stojí.

Genialita jednoduchosti

Na AC/DC se někdy s nadsázkou říká, že celý život hrají několik stejných akordů.

Jenže právě Highway to Hell ukazuje, jak zavádějící podobné tvrzení může být.

Je snadné zahrát tři akordy.

Mnohem těžší je přesně vědět, kdy je zahrát, kdy nehrát vůbec a co nad nimi zazpívat.

A ještě těžší je z těch několika akordů vytvořit skladbu, kterou po téměř půlstoletí poznají lidé během několika prvních sekund.

Bon Scott k tomu v jednom z nejslavnějších refrénů rockové historie nepotřeboval ani velký melodický rozsah. Prakticky mu stačil jediný tón.

A možná právě proto Highway to Hell dodnes funguje tak zatraceně dobře.