TATIANA SHMAYLUK Z JINJER O SLÁVĚ, BOLESTI, ŽENÁCH V METALU A SVÝCH SNECH

Zpěvačka, která vyrostla v Donbasu, se stala jednou z nejvýraznějších osobností současného metalu. 

Tatiana Shmayluk, frontmanka progresivní tech-metalové kapely JINJER, má za sebou cestu, která by vydala na filmový scénář — od dětství v postsovětské realitě přes budování kapely z periferie Evropy až po život v Kalifornii. Tatiana  mluví otevřeně o hudbě, svých snech, ženách v metalu i o bolesti z nemožnosti vrátit se domů.

Jaké jsou tvoje nejranější vzpomínky na hudbu?

Pamatuju si, že mi byly asi tři roky. Máma měla gramofon a doma jsme měli spoustu desek. Táta byl velký fanoušek Beatles, ale úplně první věc, kterou jsem poslouchala, byly soundtracky ze sovětských kreslených filmů. Prosila jsem mámu, aby mi je pouštěla, když jsem usínala.

Vyrůstala jsi v Sovětském svazu. Jaká hudba tě tehdy obklopovala?

Hodně sovětského popu, ale i západní hudba. Moje první dvě kazety byly Boney M — ty miluju dodnes — a pak sovětská metalová kapela Aria, která byla hodně inspirovaná Iron Maiden. Právě proto máme dnes v hudbě Jinjer občas hodně chytlavé, skoro popové momenty. Říkám tomu disco-metal.

Pamatuješ si na svůj první pokus o skládání?

Jako dítě jsem měla malé dětské piano. Vzala jsem si starou sovětskou knížku s básničkami a snažila se k nim zpívat a hrát melodie. Na klavír jsem nikdy neuměla — jen jsem zpívala a mačkala náhodné klávesy.

Jak ses dostala ke kapele Jinjer?

Hrála jsem v hodně kapelách… některé byly upřímně dost trapné. Už jsem si říkala, že s hudbou skončím. Pak mě ale oslovili Jinjer — jejich zpěvák odjel do USA a potřebovali záskok na koncert. Naučila jsem se jejich set, koncert dopadl skvěle a už jsme spolu zůstali.

Jak reálné bylo prorazit z Donbasu do světa?

Donbas je úplný východ Ukrajiny, blíž k Rusku než k Evropě. Logicky by dávalo smysl zpívat rusky a zaměřit se na tamní trh. Já jsem se ale rozhodla zpívat anglicky — to byl první krok ven. Postupovali jsme pomalu, krok za krokem. Jako když se razí tunely v dole.

Věříš na sny?

Ano. Když mi bylo 11, poslouchala jsem Metallicu a představovala si sama sebe na velkých pódiích. Nebyla to jen fantazie — spojila jsem ji s tvrdou prací. Některé sny se mi splnily za sedm let, jiné za patnáct.

Jsi duchovně založená?

Spíš cítím propojení s vesmírem. Když si něco opravdu představujete a zároveň pro to pracujete, věci se začnou dít. Ověřila jsem si to na sobě.

Jakou roli sehrál internet v úspěchu Jinjer?

Obrovskou. Jeden fanoušek založil naši facebookovou stránku v USA ještě předtím, než jsme tam vůbec hráli. YouTube a sociální sítě nám pomohly víc než jakékoli turné. Nebála jsem se sebepropagace — posílala jsem hudbu lidem, přidávala kontakty. Nechtěli jsme jen pasivně čekat.

Jak se díváš na nálepku "kapela s ženským frontmanem"?

Pořád nás to pronásleduje. Lidi nás srovnávají s umělci, se kterými nemáme nic společného — a často ne v dobrém. Někteří lidé ani neumí zpívat, netrefí noty, a pak slyším, že "to dělají líp než ty". To mě strašně štve. Nechci nikoho kopírovat.

Jinjer prorazili globálně s písní Pisces. Čekala jsi to?

Vůbec ne. Nikdy jsme nepsali "hit". Myslela jsem si, že průlomová bude jiná skladba. Pisces nás všechny překvapila.

Jaký moment byl pro tebe dosud největší vrchol?

Resurrection Fest 2018. Fotky z toho koncertu byly všude a outfit, který jsem měla, se stal ikonickým. Miluju festivaly — ta energie je nenahraditelná.

V roce 2020 ses přestěhovala do USA. Proč?

To byl velký sen. Jako teenagerka jsem ujížděla na Blink-182 a americké kultuře. Přestěhovala jsem se do Kalifornie, vdala se a začala řešit zelenou kartu. Miluju to tady.

Jak těžká byla adaptace?

Pořád s tím bojuju. Anglicky mluvím dlouho, ale musela jsem se naučit myslet anglicky, ne bezhlavě překládat v hlavě. Kromě manžela mám jen pár přátel z Ukrajiny, se kterými mluvím rusky.

Jak moc ti chybí Ukrajina?

Hrozně. Ještě víc ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že se tam nemůžu vrátit. Kdyby nebyla válka, pořád bych cestovala a emoce by se zvládaly snáz. Teď nemůžu jet ani do Kyjeva. Něco mi říká, že bych neměla.

O čem sníš teď?

Upřímně? Mít malý viktoriánský dům. Jen pro sebe. Projekt, do kterého se nikdo nebude plést.
Ale zdají se mi i sny o válce… a o klidných dnech v mém rodném městě. Možná bychom měli  společně bojovat za  mír. Myslím, že na to jeden člověk nestačí.